Domů

Jiříkovské mlýny

   

Významné stavby


Jiříkovské mlýny


 

Chráněné památky


 


 


 


 

"V Jiříkově na potoce stával mlýn,

založil ho pradědeček Antonín…"

Kdo by z dříve narozených neznal tuto rozvernou písničku, na kterou se tančilo v rytmu polky. Všude, kde se hrála a zpívala, si dosadili název své vesnice nebo městečka.

Mlynářské řemeslo však nebylo zdaleka jen romantika, ale především tvrdá a potřebná práce pro výživu všech obyvatel. Brambory se u nás začaly pěstovat pro spotřebu až za Marie Terezie kolem roku 1771. Tak hlavně dlouho předtím a i potom se pěstovalo obilí pro výrobu chleba a pečiva všeho druhu. To však bylo nutno napřed semlít na mouku, která se dala zpracovávat.

Kdy byl postaven v Jiříkově první vodní mlýn, se asi přesně zjistit nepodaří. Mlýnů s různým pohonem se u nás nacházelo od počátku 17. století celkem sedm. Čtyři vodní, dva větrné a jeden specielní. Jedno je však jisté, první vodní mlýny byly postaveny a mlely v dolním Jiříkově. Byly tam tři a podle toku potoka se jim říkalo horní, střední a dolní (Ober, Mittel, Niedermühle).

První technicky dokonalejší mlýny vznikaly na panství Šluknov již za vrchnostenství Šlejniců v letech 1550 – 1618. Bylo to především v samotném Šluknově a v sousedních Rožanech, dále v Království, Starých Křečanech, Kunraticích, Fukově a snad i v Jiříkově. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 získal jako konfiskát panství Šluknov v roce 1623 Wolfgang, hrabě z Mansfeldu. Kromě ostatního i osm vesnic s 288 usedlostmi, z nichž jedna byla Gergiswald (Jiříkov) s dvorem poplužním. Mlýn přímo uveden nebyl. O jaké stavby tehdy šlo, si uděláme představu, dle přiložené fotografie bývalého nejstaršího dřevěného

Obraz domu zvaném „Liessen Doisl“ z roku 1629 č.p. 82 od malíře Kindrmanna z roku 1941

Obraz domu zvaném „Liessen Doisl“ od malíře Kindrmanna z roku 1941

 domu v dolním Jiříkově, zvaném „Liessen Doisl“ z roku 1629 č.p. 82. Obraz tohoto domu od malíře Kindrmanna z roku 1941 visí v sekretariátu starosty na radnici. Stáří uvedeného domu bylo badatelům o historii Jiříkova známo už koncem 19. století (Lahmer). Z logiky věci tedy vyplývá, že žádná dochovaná stavba, tedy ani mlýn, nebyla starší. Zřejmě také proto, že za staletí prošly staré stavby ze dřeva několika rekonstrukcemi a úpravami.

Mlýny v dolním Jiříkově vznikaly v blízkosti Ritterbach (Jiříčky) ze kterého byly napájeny pomocí mlýnského náhonu zvaného Mühlbach. Stavěla je vrchnost jako mlýny pachtovní a poddaní museli jako robotní povinnost dovážet dřevo na stavbu, speciální pískovec na mlecí kameny až z Neustadtu, nebo udržovat vodní náhon. Mlynář mlel zrno od sedláků a dodavatelů, které mu vrchnost určila.   Platit musel pachtovné, tak zvané mlýské právo, ale i další poplatky, jako je vaječné, slepičí, žírné a podobně. Doklad o takových platbách se dochoval z roku 1654 a 1663, kde jsou uváděni i mlynáři z dolního Jiříkova.

V druhé polovině 17. století mlely v Jiříkově tedy tři mlýny, ve všech třech byla zastoupena rozvětvená rodina Pohlů. Jednalo se o mlýny malé, největší mlýny byly v Rožanech, celkem pět. Protože Jiříkovský potok neposkytoval celoročně dostatek vody, byly mlýny postaveny na takzvanou horní vodu. Mlýnské kolo neroztáčel proud vody pod kolem, ale voda tekla do kapes ve věnci kola shora dřevěným žlabem - vantroky. Vahou vody se kolo otáčelo. Byl to úsporný způsob pohonu mlýnských kol, ale měl i své nevýhody. Tou bylo, že musel být vybudován umělý mlýnský náhon od zdroje vody, potoka, rybníka, aby se dosáhlo výškového rozdílu alespoň 3-4 metry mezi přítokem vody nad kolem a spodním odtokem do strouhy od mlýna. Mlýny v dolním Jiříkově tento mlýnský náhon měly také, a to pěkně dlouhý. Začínal na Rumburské ulici u "Rybárny" kde se potok Jiřička (Ritterbach)  za mostem stáčí prudce vpravo a mlýnský náhon se napojoval rovně. Pokračoval kolem dnešní hasičské zbrojnice, kde postupně posílil od obtokové strouhy rybníka Ostrovní a pokračoval pod silnicí, zadem kolem Besedy (Stadtgericht) a pak už podél ulice Máchova k prvnímu, hornímu mlýnu č.p. 166. Od mlýna vedl dále až k rybníku pod Agrou.  Odtud pokračoval ke střednímu mlýnu č.p. 132 a dále pak až k dolnímu mlýnu č.p. 103 poblíž Švédského sloupu. Část náhonu od rybníka u Agry až po dolní mlýn lze dodnes vystopovat, horní část je zasypána. Ulice podél náhonu se do konce roku 1945 jmenovala Mühlgraben – Mlýnská cesta.

O mlýnech Jiříkově trochu podrobněji.

Jako stavbou největší a nejvýznamnější býval označován Dolní mlýn (Niedermühle) (GPS 51°00'18.22"N, 14°33'44.09"E) v dolním Jiříkově, který stával poblíž Švédského sloupu, pod domem č.p. 912 (Špičkovi). Zmiňuje se o něm listina z roku 1663 o zaplacení čtvrtletního nájmu za poslední kvartál roku 1662


 Trocha čarování a takto by jsme se na Dolní mlýn dívali dnes. Vlevo dům Špičkových a vpravo uprostřed je bílý mlýn

 ve výši 7 zlatých, 11 grošů a 3 krejcarů. Vznik mlýna lze položit na začátek 17. století, snad ještě za panství Šlejniců. Prvními mlynáři v propachtovaném mlýně byla jedna z rodin Pohlů. Ti se vyučili na panských mlýnech ve Šluknově a Rožanech, které byly starší a větší. Že Pohlové v Dolním mlýně skutečně působili svědčí následující události. Roku 1675 odešel mlynář z Dolského mlýna na říčce Kamenici u Jetřichovic. Tento kraj náležel k panství Clary – Aldringenů. Zřejmě se Aldringenové nějak dohodli s Ditrichsteiny na panství Šluknov a ti poslali do Dolského mlýna nového mlynáře, Balthasara Pohla. Byl to asi čtyřicátník, šikovný chlapík a pocházel z Dolního mlýna v Georgiswalde (Jiříkově). Dolský mlýn si od vrchnosti pronajal a založil tam i rodinu. Pohlové mleli v Dolském mlýně dlouho, po otci i jeho syn Johann Christof, který mlýn od vrchnosti roku 1696 koupil.

Během staletí se majitelé měnili a též i podmínky pro provoz mlýnů. Od konce 19. stol. se Dolního mlýna ujímá rod Tischerů. Ve mlýně byla i pekárna a Karl Tischer nabízí své služby před I. světovou válkou jako mlynář i jako pekař. Po něm přebírá mlýn syn Wilhelm, stále mlýn mele i peče, jak dosvědčuje inzerát z roku 1931. Mlýnu se posléze říkalo po majitelích „Tischermühle“, jak je také napsáno na dobové fotopohlednici z třicátých let min. století. Mlýn přečkal II. světovou válku i první léta po ní. Ale celkovou devastaci starých dřevěných budov v padesátých letech nikoliv.

Fotopohlednice - Mánesova ulice vlevo dům Špičkových a vpravo uprostřed bílý dům je dolní mlýn.


Všechny tři mlýny v Dolním Jiříkově stály poblíž potoka Jiřička (Ritterbach) a tak každý mlýn měl svoje napájení náhonu  vodou z přehrazeného potoka pokud v něm bylo dost vody. Pro dolní mlýn č.p. 103 byl potok přehrazen jezem poblíž domu č.51 (dříve p. Choma) a náhon vedl od potoka k ulici Mánesova, potom podle ní nad dolní mlýn. Nad mlýnem byl náhon nejhlubší a dodnes jsou patrné boky koryta z kamenů.  Pro posílení zdrojů vody pro mlýn byly koncem 18. století vybudovány rybníky Studenáče. Díky tomu nebyl dolní mlýn závislý jen na vodě z potoka a měl i vlastní zásobárnu vody a také vodu z celé soustavy mlýnského náhonu od vrchních mlýnů. Střední mlýn měl jez hned za domem č.p.19 v Jiráskově ulici (první dům) a vedl směrem do Máchovi ulice a na náhon se napojoval pod horním mlýnem.

Nutno dodat, že kolem Švédského sloupu nad mlýnem vedla turistická cesta do výletních míst v Sasku a osady Hempel.  To by bylo, aby na frekventované turistické cestě nebyla hospoda! A také že byla. U Švédského sloupu (1704) proti domu č. 912 (Špičkovi) stál dům č. 102, jinak hostinec „Zum Deutsche Landwirt“  (U Německého rolníka) hospodského Augusta Rudolfa. Zde se posilňovali nejen turisté, ale i rolníci pěnivým mokem po celodenní dřině na polích. Zde se zřejmě také naposledy „posilnil“ punčochář J. Ihln, který 17. března 1890 nezvládl přechod přes můstek náhonu, spadl do vody a utopil se.


Horní mlýn (Obermühle) (GPS 50°59'51.15"N, 14°34'05.08"E) je již zmiňován v listině šluknovského panství z roku 1654 o odpuštění čtvrtletního pachtu 2 guldeny, zřejmě v důsledku neúrody. Tehdy byl mlynářem Elias Pohl, jeden z mlynářské rodiny Pohlů. K tomuto mlýnu vedl náhon, dlouhý asi 500 metrů, od odtokové a přepadové strouhy rybníka Ostrovní.  Šel pod silnicí, zadem kolem Besedy (dříve Stadtgericht) a pak podél uličky Máchova (Mühlgraben) k hornímu mlýnu č. 166 (vedle č. 165 Relichovi). Rybník Ostrovní je nejstarší v Jiříkově, pochází z 16. století a původně sloužil nejen jako požární nádrž, ale i pro „ledování“. Led se uchovával v ledárně pod rybníkem a sloužil pro chlazení potravin a nápojů, hlavně piva.

Ve mlýně se vystřídalo několik generací mlynářů, kromě Pohlů v něm mlel kolem roku 1850 Franz Salm. Před 1. světovou válkou tam byl mlynářem Franz Röttig. Posledním známým mlynářem za 1. republiky až do roku 1945 byl Heinrich Stech, mlýn pak byl znám jako „Stechmühle“.

V Dolním Jiříkově za starých časů často hořelo, protože stavby domů byly dřevěné a svítilo se „otevřeným ohněm“ – louče, svíčky, petrolejky. V roce 1833 vyhořelo v Dolním Jiříkově najednou sedm domů. Mlýnům se však požáry vyhnuly, ale horní mlýn měl namále, když 7. října 1909 vyhořela jeho stodola. Mlýn se podařilo zachránit. Mlýn pouze mlel a o pečení chleba není nic uváděno. Zanikl v padesátých letech minulého století, stejně jako mlýn dolní.  Dnes jej připomíná už jen masivní kamenná podezdívka v Máchově ulici.

Na tomto kamenném základu stával Horní mlýn, náhon vedl výš přes uličku nad plechovou garáží a voda padala směrem k silnici

v místě asi 1 metr od branky, kde zeď je dodatečně vystavěna .


 Střední mlýn  (GPS 51°00'02.88"N, 14°33'50.64"E) je připomínán rovněž v listině a roku 1654 jako mlýn horní. Tehdy v něm byl mlynářem Georg Pohl. Kolem roku 1850 byl mlynářem Johann Mildner. Zdá se, že provoz mlýna za působení rodiny mlynáře Mildnera skončil někdy na počátku 20. století. Před 1. světovou válkou už nebyl uváděn jako mlýn v provozu, byl uváděn však stále jako „střední mlýn“ a majitelkou se stala Marie Holfeld. K mlýnu vedl náhon od rybníka pod Agrou, který je stále patrný. Do rybníka ústil i náhon od horního mlýna, takže se do potoka nevypustila zbytečně ani putna vody. Všechny tři mlýny měly tedy vlastní zdroje vody a nemusely brát ohled na sousední mlynáře. Střední mlýn č. 132 stával poblíž ulice Máchova, mezi domy č. 134a č. 136 (p. Fodor, pí Kořínková) ve stráni.

Zde ve stráni stával střední mlýn, v pozadí dům p. Mareše, nahoře ulice Mánesova, dole pod strání ulice Máchova.  "Bílá" čára vlevo

uprostřed je pozůstatek náhonu a voda padala směrem k pravému dolnímu rohu, odkud pokračoval náhon směrem k Dolnímu mlýnu. 

Dnes jej nic nepřipomíná, jen pár kamenů z podezdívky a stále znatelný náhon. Osud jej po roce 1945 stihl stejný, jako dva předešlé. V padesátých letech (1953) byl zbořen.


Kromě vodních mlýnů v dolním Jiříkově byly v Jiříkově i mlýny další. Dva z nich, jeden vodní a jeden větrný mají přímou souvislost se vznikem obce Nový Jiříkov (Neugeorgswalde). Ta byla založena majitelem šluknovského panství Filipem Zikmundem z Dittrichsteinu roku 1681 západně od Starého Jiříkova. Nebylo to náhodou, chyběli lidé pro obdělávání půdy i řemeslníci, kteří tu předtím byli. Ale v důsledku tuhé rekatolizace po událostech na Bílé hoře roku 1620 a třicetileté válce, která skončila roku 1648, se situace změnila. Mnoho starousedlíků protestantského vyznání se raději odstěhovalo do sousedního Saska, než aby se vzdali své víry. V naší blízkosti za hranicemi uprchlíci značně zvýšili počet obyvatel např. v obci Neusalza-Spremberg nebo Ebersbachu, vznikly tam i obce nové, jako Hernhut (Ochranov). Místo nich byli pozváni k osídlení i poddaní z německých území. Ditrichsteinové měli vliv na obou stranách hranice. Nově příchozí osadníci dostali půdu a že se stali katolíky netřeba zdůrazňovat.

Roku 1701 už měl Nový Jiříkov rychtu, prvním rychtářem se stal Mathes Kade. K posílení soběstačnosti nové obce byl zde za dozoru vrchnosti a robotních povinností vybudován mlýnský rybník (Mühlteich) a posléze i mlýn kolem roku 1730. Mlýn (GPS 50°59'23.65"N, 14°33'13.07"E) stál hned pod rybníkem, dnes Duhák, měl mlýnské kolo na horní vodu jako mlýny v dolním Jiříkově. Tím že mlýn stál hned pod hrází rybníka, nemusel mít dlouhý náhon nad vodní mlýnské kolo.

Krásná fotografie Mühlteich (Duhák) a mlýnu z přelomu 19. a 20. století. Mlýn je velký dům přímo pod hrází a vodní kolo je v přístavku vpravo.

V roce 1771 za panování císařovny Marie Terezie vyšel císařský patent o číslování domů. Obec Nový Jiříkov měla samostatné číslování domů, stejně jako Loučné (Wiesenthal). Mlýn byl pak veden pod číslem popisným 43. Kdo byl prvním mlynářem, se nepodařilo zjistit, kolem roku 1850 provozoval mlýn mlynář Anton Wehle. Jako mlýn, který mlel mouku pro obec a okolí koncem 19. století skončil. V roce 1849 došlo k sloučení obcí Starý Jiříkov, Nový Jiříkov a Loučné a tak mlely především mlýny v dolním Jiříkově. Ale podnikavost majitelů mlýna příšla s novým nápadem. Mlýn sice přestal oficielně mlít, stal se z něj hostinec a na rybník byly zakoupeny lodičky. Turisté měli opět o místo pro zábavu a občerstvení postaráno a „kšefty“ se znovu pohnuly. Svědkem této proměny je i kreslená dobová pohlednice (1898), prošlá poštou v červnu roku 1902. Tehdy již byly v provozu lodičky na rybníce (Gondolteich) a hostinec se jmenoval „Zum fröhl Sänger“ – U veselého pěvce.

V období I. světové války (1914 – 1918) byla majitelem mlýna Kaschel Reinhold. Po válce a vzniku ČSR v roce 1918 se stává majitelem a hostinským Wilhelm Braunstein a mlýn – restaurace se jmenuje „Zur Mühle“ – U mlýna. Hostinec svůj název mezi válkami nemění, ale v roce 1938 je již hostinským Adolf Rudolf.  Mlýn – hostinec přečkal II. druhou světovou válku do roku 1945.  Potom, stejně jako řada dalších domů, postupně zpustl, až jej stihl osud poslední. V padesátých letech byl zbořen. Rybník existuje dodnes, slouží pro chov ryb.


Kromě mlýna pod rybníkem „Duhák“ stál v Novém Jiříkově další mlýn, a to větrný. Větrné mlýny, zvané „větráky“ mohly vznikat bez svolení vrchnosti. Ten v Novém Jiříkově vznikl v roce 1760 (GPS 50°59'22.594"N, 14°33'50.648"E). Byl využíván především pro podřadnější mletí, jako šroty a různé drcení olejnin a semen pro výkrm hospodářských zvířat a drůbeže. Větrné mlýny nebyly na rozdíl od vodních mlýnů příliš spolehlivé, pro nestálost větru a počasí.

Větrný mlýn na poli kousek za hřbitovem

Jedním z posledních mlynářů v tomto mlýně byl mlynář Röttig, ale který? Před I. světovou válkou měl Nový Jiříkov 77 čísel popisných a Röttigů tam bylo sedm! Poloha tohoto mlýna je přesně známa. Na staré fotografii Johanna Heineho (fotograf a hodinář, náměstí č.4) z roku 1897 je vidět i větrný mlýn asi 50 metrů  jižně od zadního rohu hřbitova (na poli mezi hřbitovem a hřištěm na mírném návršíčku) sto metrů západně za současným hřbitovem. Jeho existenci zachycuje i dobová pohlednice asi z roku 1899, s kostelem sv. Jiří v pozadí. Tento větrný mlýn přečkal do počátku 20. století, kdy 12. července1904 vyhořel a už nebyl obnoven.  


Větrný mlýn v Novém Jiříkově za hřbitovem byl dlouho od svého postavení v roce 1760 jako „větrák“ v místě jediný .  Další větrný mlýn byl postaven v části Jiříkova, zvané Steig. Ještě dnes někteří starousedlíci těm místům říkají „  Na Štajgu“ (z německého Steige – stezky, pěšinky). Jedná se o část mezi ulicemi Pražská a Teplická, blíže býv. Červenému konzumu.

Mlýn stával na gruntu domu č. 255 rodiny Wendlerů (GPS 50°59'7.243"N, 14°34'13.968"E). Byl postaven roku 1845 a jedním z prvních mlynářů byl David Wendler. Mlýn nepostavil on sám, ale jeho děd J. Buder (zvaný Matze -  Buder). Dům č. 255 i mlýn stávaly u křižovatky ulic Teplická a Mělnická. Blíže k potoku a konsumu bývala v č. 256  hospoda „Gambrinus“ (dříve p. Voženílek, vyhořelo).

Samotný mlýn „větrák“ stál na severní straně dosud nezastavěného velkého pole, otevřeného západním větrům. Měl čtyřlisté větrné kolo, celý dřevěný, podobného provedení jako mlýn v Novém Jiříkově. Oba mlýny byly celé natáčecí, aby se lépe nastavily proti větru.  Na opačné straně větrného kola, šikmo dolů při zemi vyčníval asi 5 metrů z pláště mlýna silný trám. Za něj, jako ramenem páky, se celý mlýn natáčel řetězovým rumpálem. Ten byl přibit k zemi kolíky.

Větrný mlýn na poli v Mělnické ulici

I tento mlýn mlel především obilné šroty, nebo z ovsa (něm. Hafer) hrubou mouku na ovesnou kaši. Zřejmě i „presoval“ ovesné vločky. Od postavení mlýna jej provozovala rodina Wendlerů, naposledy Eduard Wendler, když 26. září 1907 mlýn vyhořel. Nikoliv však i dům č. 255. Mlecí zařízení se zřejmě podařilo zachránit, protože v roce 1930 je uváděn jako mlynář Heinrich Wendler v č. 255. To už ale mlel určitě na elektrický pohon.

Vedle domu si postavili Wendlerové zděný přízemní objekt velikosti větší prodloužené garáže. Stojí dodnes. V něm opravovala firmička Rothe a spol. auta a motocykly, dle reklamy z roku 1931.  Před druhou světovou válkou se zde vyráběly i jednoduché pračky. Dům č. 255 již nestojí, zanikl v padesátých letech.

Dům č.p. 255a v Mělnické ulici

Ještě jeden mlýn, posláním speciální, stojí za zmínku. V dolním Jiříkově stávala cihelna Johanna Ullbrichta u samé hranice poblíž silnice do Neusalzy (naproti čističce)  V místě se nacházela po vytěžení vhodné hlíny už jen špatná a nekvalitní. Tak byl majitel vcelku rád, když o pozemek cihelny projevil zájem rumburský podnikatel Julius Sommer.  V roce 1909 pozemek pro svůj podnikatelský záměr koupil.

Během krátké doby tam nový majitel nechal zřídit vcelku moderní mlýn na kostní moučku s elektrickým pohonem. Ta se používala buď jako hnojivo, nebo se přidávala do směsí pro krmení drůbeže i vepřů. Provozovna prosperovala velmi dobře, ale záhy se objevil problém se sousedy v místě i ve vedlejším Sasku, zejména osadě Hempel. Kosti, které se vykupovaly pro zpracování z okolních restaurací, hotelů, ale hlavně řeznictví, se vršily do hromad. Vezmeme-li v úvahu, že na některém „materiálu“ dosud ulpívaly zbytky masa, které se kazilo, lze si představit, jaký zápach se šířil do okolí zejména v létě. K tomu miliony much a dalšího hmyzu, o potkanech nemluvě.

Stížností na provozovnu p. Sommera na stolech úředníků kvapem přibývalo v Jiříkově, ale hlavně u saských sousedů. Argumentem byl fakt, že podobné obtěžující výroby se v blízkosti obydlí nemají povolovat. Majitel se odvolával proti uzavření provozu s tím, že bude zpracovávat kosti jen na podzim a v zimě. Ale stížnosti stejně nebraly konce, protože hromady kostí zapáchaly stále. Nakonec byla asi po třech letech výroba kostní moučky nařízením zrušena a provozovna zlikvidována.

Zda začal pan Sommer podnikat jinde, není známo. Místu, kde mlýn stával, se od té doby začalo říkat u  Knochenmühle, což v překladu znamená u „Kostního mlýna“.


         zpracoval Josef Nedomlel

kostní mlýn zpracoval Josef Eder 

doplnění a foto Petr Wittgruber 



Všechna práva vyhrazena  Copyright © 2005-13    Aktualizace: 18.02.2015    petr.wittgruber@jirikov.info   www.jiříkov.eu aneb jak se žije v Jiříkově podle Petra Wittgrubera